Doba dezinformační, nebo doba emoční?

Nedávno jsem na televizní obrazovce zaznamenal pořad „Fokus Václava Moravce“, který se tentokrát nevěnoval přímo zemědělství, ačkoliv se zemědělství v posledních letech stává již více politickým než odborným tématem, ale způsobu, jakým dnešní společnost získává informace, a jak si jednotlivé zdroje jsme, nebo nejsme schopni vyhodnotit jako (ne)důvěryhodné. Pořad nesl podtitul „Doba dezinformační“ a věnoval se mimo jiné tak zvaným falešným zprávám (fake news) a případné regulaci, či cenzuře sociálních sítí, které slouží jako platforma pro jejich šíření. Diskutována byla v době informační nejistoty také role veřejnoprávních médií, který by podle zákona měla veřejnosti objektivně podávat informace a být tak jakýmsi arbitrem, respektive nejspolehlivějším zdrojem zpráv pro širokou veřejnost. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry se to veřejnoprávním médiím daří, a zda jsou všichni komentátoři, glosátoři a moderátoři schopni si udržet profesionální odstup a nedávat najevo své sympatie, či antipatie vůči konkrétním hostům nebo vůči některým tématům a argumentům. V praxi je jasné, že něco jako stoprocentní objektivita a ani nezávislost jakéhokoli média není zajištěna ze dvou základních důvodů. Tím prvním je otázka vlastnické struktury, kdy třeba v zahraničí je zcela běžné, že u tištěných médií nalezneme již na titulní straně zcela zřetelně, kdo dané periodikum vydává a vlastní, tím druhým je prostý fakt, že zprávy připravují lidé, kteří (obecně stejně jako všichni lidé) podléhají při intelektuální činnosti určitým specifikům, jenž mají co dočinění se způsobem, jakým funguje lidský mozek.

Jako jeden příklad za všechny uvedu známý omyl, který dobře ilustruje práci lidského mozku, tedy,  že se člověku, který žije v české kotlině může zdát, že většina lidí s asijskými rysy je stejná. Samozřejmě tomu tak není, pravdou je, že variabilita barvy očí, vlasů a odstínu kůže je mezi těmito lidmi jiná, než je tomu běžné ve střední Evropě, nicméně náš mozek má tendenci si věci zjednodušovat, aby si ulehčil práci. Proto, když vidí někoho, u koho na první pohled vyhodnotí, že není typickým obyvatelem zdejších luhů a hájů, nezkoumá podrobně tvar nosu, očí, jejich vzdálenost mezi sebou navzájem nebo třeba tvar a velikost uší. Naopak u lidí, kteří z Evropy odcestovali, a dlouhodobě žijí v Asii, se prokázalo, že jejich schopnost mezi sebou do té doby exotický jedince vzájemně rozpoznávat po čase dosahuje podobné úrovně jako u lidí, kteří se tam narodili. Mozek zkrátka tyto procesy optimalizuje tak, aby to pro jeho „majitele“ bylo co nejefektivnější. Podobně funguje vyhodnocování informací, mozek má tendenci si je často škatulkovat, vytvářet zkratky a zjednodušení. Velkou roli pak hraje případné „předpoznání“, tedy předchozí zkušenosti, které však nemusejí vycházet z vlastní zkušenosti, ale zkušenosti zprostředkované. V případě informace o zemědělství většina populace bohužel nemá vlastní zkušenost a musí se spoléhat na zkušenosti zprostředkované, které však samy mohou být zkreslené. Výše zmíněné obecně platí o zemědělství jako celku, ale projevuje se například vždy, když se hovoří o ochraně rostlin.

Téma (chemické) ochrany rostlin je velmi v poslední době velmi populární a také se k němu ve sdělovacích prostředcích takto přistupuje. Zprávy, které se této problematice věnují, mají tendenci poměrně komplexní oblast ochrany rostlin značně zjednodušovat, a tak nejen u čtenáře, ale někdy i u samotného novináře, dochází k jednoduché zkratce, která často vyústí v nadpisy jako „nebezpečný chemický koktejl v potravinách“ nebo se dokonce používají slova jako „jed“. Známý lékař pozdního středověku, respektive raného novověku Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus přitom slavně prohlásil, že rozdíl mezi jedem a lékem je pouze v jeho dávkování. Proto, když se bavíme o momentálně populárním tématu reziduí pesticidů, měly by nás zajímat tři věci, zda se v potravinách rezidua nacházejí, o jaké se jedná látky (povolené, zakázané, jakou mají míru škodlivosti) a především v jakém se tam nacházejí množství. Z tohoto pohledu je tuzemská zemědělská a potravinářská produkce naprosto v pořádku, ba dokonce patří mezi nejbezpečnější v Evropě, neřkuli na světě. Pokud se však na stejnou problematiku podíváme prizmatem zjednodušení a emočního zkreslení, které nám velí, že cokoli souvisí se zemědělstvím, je negativní, učiníme si nesprávné závěry, jenž mohou vyvolat dojem „chemického koktejlu“. Že by v tom případě v některých dalších zemích EU a především mimo ni nebyly v potravinách chemické koktejly, ale zbraně hromadného ničení, je věc jiná.

V diskuzi, která proběhla v úvodu zmíněném pořadu Fokus Václava Moravce, zazněly dvě zásadní pravdy, jednu z nich vyslovil generál Petr Pavel, podle kterého je nejsnazším způsobem, jak manipulovat veřejným míněním, nepředkládat fakta či alternativní fakta, ale manipulovat city jedince a následně s názory společnosti. Druhou zásadní pravdu vyslovila v druhém bloku diskuze politoložka Anna Durnová, která vyzdvihovala důležitost kritického myšlení. Otázkou zůstává, zda dnešní společnost, která komunikuje prostřednictvím obrázků, krátkých videí a emotikonů častěji než prostřednictvím textu a exaktních čísel, je toho ještě z větší části schopná.

Jak jsem psal již v některém z minulých komentářů, způsob jakým komunikujeme, ovlivňuje i způsob, jakým přemýšlíme, proto dnes často přemýšlíme povrchně a „rychle“ a neexaktně. Možná se z mé strany jedná jen o zamyšlení „stárnoucího“ může, který přestává rozumět nejmladší generaci a na „šmatlaní“ po dotykovém displeji se dívá stejně jako generace mých rodičů na mé hrbení před počítačem, kde jsem trávil nesčetné hodiny hraním hry „Civilizace“, kde hráč začínal v roce 4000 před naším letopočtem a postupně svůj národ přivedl od starověku po středověk, novověk až do moderní doby. Posledním věkem, do kterého hráč mohl postoupit, byla „doba informační“, pro kterou bylo třeba vyzkoumat technologii internetu. Vždycky jsem přemýšlel, zda autoři neměli dostatek invence či jasnozřivosti, či tušili, že dál se lidstvo nedostane. Někteří komentátoři dnešní dobu (právě i díky falešným zprávám) označují jako dobu postinformační. Já bych se nebál ji označit stejně, možná dokonce jako dobu emoční, tedy stav, kdy domnělé má větší váhu než skutečné, faktické a exaktní. Z výše zmíněné počítačové hry mi v hlavě utkvěl ještě jeden citát, na který by lidstvo nemělo zapomínat, a jehož původcem (pokud se Google nemýlí) je údajně Robert Brent, autor „Zlaté knihy chemických experimentů“ z roku 1960. Tento citát říká, že „chemie je pro lidstvo rozdílem mezi chudobou a hladomorem a životem v hojnosti“. Mimochodem, první technologií, kterou je možné v roce 4000 před Kristem ve hře vyzkoumat, je zemědělství. Proč zemědělství? Protože s ním civilizace začíná. Analogicky nám tak musí být jasné, že bez zemědělství civilizace končí. To bychom si měli uvědomit kdykoli, když čteme nějakou tu protizemědělskou emoční „dezinformaci“.

Jan Doležal, tajemník AK ČR