Syndrom vařené žáby

V nedávném komentáři jsem přirovnával Evropskou unii k autu bez brzd, které se řítí neznámo kam, přičemž většina pasažérů se spíše veze a nemá moc příležitostí si sáhnout na volant. Další poměrně výstižnou metaforou by mohlo být ne příliš šťastné manželství z rozumu, kam jsme se s vidinou lepšího života přiženili jen pro to, abychom zjistili, že manželka má ještě dalších 27 „amantů“ a náš názor ji až tolik nezajímá. Přesto, nebo možná právě proto, se na nás řítí jedno nařízení (či směrnice – tam máme dva roky na to, abychom si vybrali jak příkaz splnit) za druhým a naše děti (europoslanci) v tom ve valné většině „mamince“ ještě výrazně napomáhají.

V posledních dnech se poměrně živě diskutovalo třeba o směrnici o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Nejprve musím říci, že alespoň částečně chápu pozitivní potenciál směrnice i vzhledem k tomu, že jsem v minulosti kritizoval momentálně dosti rozšířenou novinářskou praxi opisování a přebírání zdrojů, aniž by sami provedli potřebnou rešerši. I nadále přitom bude možné používat autorským právem chráněný obsah například za účelem parodie, komentáře nebo kritiky. Směrnice tedy možná skutečně nebude „koncem svobodného internetu“, jak ji nazývali někteří komentátoři (hodně bude záležet na tom, jak si nastavíme naši národní legislativu), nicméně potvrzuje trend další regulace a byrokratizace jednotného unijního trhu. Na jedné straně totiž vždy stojí nastavení pravidel, za kterými mohou být více či méně ušlechtilé pohnutky, na straně druhé pak stojí jejich vynucování, tedy kontrola a případné sankce. V případě směrnice o autorských právech tak vystávají obavy nad příliš přísným metrem automatizovaných systémů, které by měly porušení autorských práv vyhodnocovat, případně z tak zvaných „falešných pozitiv“ – tedy chybně vyhodnocených porušení či v lidské selhání v případě, že bude porušení autorských práv vyhodnocovat člověk. Budou tak výsledkem původně ušlechtilé myšlenky lepší ochrany autorských práv spravedlivější podmínky pro ty, kteří vytvářejí obsah, nebo se celá věc zvrhne v nástroj pro cenzuru alternativních médií?

Co to má společného se zemědělstvím? A proč dnešní zamyšlení nese název „syndrom vařené žáby“? V první řadě k zemědělství. V nejbližších dnech se bude na půdě zemědělského výboru a posléze v rámci pléna Evropského parlamentu jednat o reformě Společné zemědělské politiky po roce 2020, která (stejně jako reformy předchozí) slibovala především snížení administrativy a byrokratické zátěže zemědělců. Jak to ale udělat? Na jedné straně se nabízí větší využití dálkového průzkumu, propojení a využití „chytrých“ databází, kde by systém byl schopen rozpoznat, na jakou dotační podporu má žadatel nárok, na základě údaje uživatele žádost předvyplnit a posléze hlídat všechny dotační podmínky. To nicméně trochu zavání „velkým bratrem“ z Orwellova románu 1984 a stejně jako u autorského práva i tady hrozí falešná pozitiva, to znamená, že si Vás systém vyhodnotí jako potížistu, ačkoli tomu tak není.

Druhou možností je zaměstnat kontrolou „armádu úředníků“. V České republice jich máme téměř 500 tisíc, to je jeden úředník na zbylých 20 obyvatel včetně novorozenců, při přepočtu na ekonomicky aktivní obyvatele to vychází na deset lidí na jednoho úředníka. V samotném zemědělství, kde je něco kolem 30 tisíc registrovaných zemědělských podnikatelů, a které kromě rezortu zemědělského kontrolují ještě orgány podřízené jiným rezortům (namátkou inspekce životního prostředí, bezpečnost práce, požární bezpečnost atd.) už hrají uředníci skoro přesilovku.

Teď už konečně k té žábě. Syndrom vařené žáby je metaforou pro žábu, která sama do vroucí vody neskočí. Pokud však žábu umístíte do vody studené až vlažné a pomalu topíte „pod kotlem“, žába se postupně uvaří. Sice si říká, že začíná připalovat, ale ještě není nejhůř. Jak tak stále čeká, až bude nejhůř, uvaří se.  Zkuste si porovnat pravidla dotační podmíněnosti z roku 2004 a z roku 2019, zjistíte, že pod kotlem se přiložilo docela vydatně. Když k tomu připočtete stagnující ceny zemědělských výrobců, nárůst pachtovného a mezd a chystané lahůdky z kuchyně Evropské komise a Evropského parlamentu v podobě snížení rozpočtu a zastropování plateb, nemůžeme se divit, že část zemědělců už jen čeká až profesně „dožije“ a noví zemědělci se do podnikání v takto nejistém, přeregulovaném a přebyrokratizovaném oboru neženou.  Malý zájem projevuje především mladá generace. A divíte se? Ani té žábě se do vroucí vody nechce.

Někdo možná bude argumentovat tím, že právě zastropování přiláká nové žáby, protože „velké ropuchy“ doteď seděly na prameni. Omyl. Voda se vaří pro všechny, a právě malí zemědělci nesou přikládání pod kotlem (navyšování byrokracie, výkyvy cen na trzích) velmi špatně. Jaké se nabízí řešení? Pořádně ztlumit plamen jak na evropské, tak národní úrovni. To znamená nepožadovat po zemědělcích více za méně peněz, tak jak to v současnosti Evropská unie zamýšlí, a nebýt papežštější než Papež (tady spíš „bruselštější“ než Brusel) v uplatňování unijní legislativy. Stejně jako směrnice o autorských právech není koncem svobodného internetu, nemusí být koncem zemědělství ani reforma Společné zemědělské politiky. Je však nutné se zabývat nejen zdánlivě ušlechtilými myšlenkami ochrany přírody a podpory menších zemědělců, ale hlavně domyslet jaké nástroje k tomu použít, a jaké to bude mít dopady. V případě ochrany přírody tak můžeme omezit některé přípravky na ochranu rostlin, ale zároveň musíme mít připraveny šetrnější varianty, nebo omezit dovoz zemědělských produktů ze zemí, kde žádná omezení neplatí. Podpořit menší zemědělce můžeme jednak vyšší platbou na hektar, nikoli tím, že zcela odbouráme podporu těm větším, ale především snížením byrokratické zátěže, která nejen malé trápí nejvíc.

Jan Doležal, Agrární komora ČR