Kořen všeho zla

Před koncem roku se v médiích objevilo několik článků na téma „výrok roku“ nebo „slovo roku“ Zatímco v slovech roku 2018 se vysoko umístil například Brexit, čučkaři nebo Rambohafík Karly Šlechtové, v předních příčkách ankety „výrok roku“ to byla dnes již okřídlená fráze „Je to kampaň“. Ať už si tento výrok vybavíme v gramaticky správném znění, nebo s autentickou československou výslovností a čárkou nad oběma „a“, faktem zůstává, že toto slovní spojení v roce 2018-a vlastně už i před tím-poměrně zlidovělo a zdomácnělo. Politická kultura v České republice v posledních letech zvulgárněla natolik, že už nikoho nepřekvapují ostré slovní výpady, ani poměrně nestandardní metody politického boje, často pak uskutečňované prostřednictvím médií. To s sebou přináší dva jevy, na jedné straně je to ztráta důvěry v tradiční politické strany a politiky obecně, na straně druhé je to ztráta důvěry v tradiční média.

Mezi další slova roku totiž patřilo také slovo „dezinformace“, někdy také označované moderním anglickým spojením „fake news“. Fake news přitom nemusí být jenom „hoaxem“, v podstatě elektronicky šířenou (novinářskou) kachnou, kterou šíří nenovináři, nebo dezinformační média, ale „fake news“, tak jak tento pojem zpopularizoval americký prezident Donald Trump, může označovat také tradiční média, která „jen“ podávají neúplný, nebo zkreslený obraz o realitě.  Alespoň tak tomu často je v rámci výše zmíněné mobilizace médií v politickém souboji, která je ještě umocněna přechodem na digitální „novinařinu“, jež často upřednostňuje rychlost před kvalitou a nadpis před obsahem. Z novinařiny, ať již té tištěné, rozhlasu, ale i z televize tak až na čestné výjimky vymizela základní pravidla žurnalistiky jako je prohlašovat za objektivní fakta jen skutečnými daty podložené údaje, nikoli subjektivní vhledy lidí, které novinář během rešerše oslovil (ty je nutné dát do uvozovek), hledat oponentury předložených názorů a za každých okolností zůstat objektivní.

Proč tento poněkud dlouhý a obšírný úvod? Tento týden mě oslovilo hned několik zemědělců s tím, že se jím nelíbí způsob, jakým mainstreamová média informují o zemědělství. Kupříkladu minulý týden se jednalo o článek, který věštil katastrofické scénáře kvůli ubývání hmyzu. Článek se odvolává na závěry jedné jediné studie, podle které může za úbytek hmyzu v podstatě jen jeden faktor, zemědělství. Článek výrazně opomíjí další činitele, kterými je na jedné straně stále houstnoucí doprava, úbytek srážek v posledních letech či další aspekty lidské činnosti (konspirační teoretici by se zaměřili na provoz wifi či mobilních sítí nové generace, konzervativnější úvahy směřují k větší urbanizaci a zastavování přirozených habitátů obecně). Na tomto místě je důležité říci, že výrazný úbytek hmyzu by znamenal ekologickou katastrofu, masové vymírání rostlinných i živočišných druhů včetně člověka, ke kterému (díky bohu) zatím nedochází. To dokazuje, že příroda je schopna do velké míry vždy najít určitou rovnováhu, a že život na Zemi prochází změnami, na které jsou některé druhy (a to platí i pro hmyz) schopny se adaptovat, některé ne. Zatímco pro některé druhy je činnost člověka výrazně negativní, pro některé je zase podmínkou k životu.  Pokud by za úbytek hmyzu mohlo skutečně jen zemědělství, slušelo by se v článku uvést, že Česká republika patří v užití přípravků na ochranu rostlin spíše k těm ekologicky šetrnějším zemím, a že se ochrana rostlin provádí s cílem minimalizace poškození necílových organismů včetně včel. Zemědělci jsou například chovatelům včel povinni hlásit aplikaci přípravků na ochranu rostlin tak, aby se včelstvo mohlo včas přemístit a předejít tak škodám na něm. To vše v článku chybí.

Dalším článkem z tohoto týdne s podobným ekologickým poselstvím bylo pojednání s názvem „Češi nejvíce poškozují životní prostředí elektrárnami a chovem prasat“. Opět se jednalo o článek založený na jedné jediné studii, v tomto případě VŠCHT, která říká, že vysoká spotřeba vepřového masa a s tím spojený energeticky náročný chov prasat zatěžují životní prostředí. Zatímco v nadpisu stojí, že Češi poškozují životní prostředí chovem prasat, z dalšího obsahu již vyplývá, že se nejedná tolik o tuzemský chov jako o konzumaci. Zatímco Češi ročně skutečně zkonzumují 43 kilogramů vepřového, jen asi 38 % pochází z domácích chovů. V takovém případě by kritika studie měla z 62% směřovat do Dánska, Španělska, Německa nebo Polska, které tuzemský trh zásobují. Důsledný novinář by se tak měl zaměřit na to, jak ekologicky se vepřové produkuje v těchto zemích, případně ještě přičíst uhlíkovou stopu nutnou pro transport a zamražení tamější produkce a porovnat to s ekologickou stopou domácí produkce. Článek takovou oponenturu nenabízí. Protiargument by mohl říci, že článek jen opisuje závěry studie, pak by se ale slušelo říci, proč se na tyto faktory nezaměřila samotná studie, nebo proč slovní spojení „..tvdí studie VŠCHT“ nebylo již v nadpisu.

Zemědělství se navíc tak, jako ostatní odvětví hospodářství, řídí principem nabídky a poptávky. Pokud zemědělec dostane zaplaceno za obilí, které se využívá jako krmivo pro prasata, nebo si prasata vykrmí sám a následně jejich maso prodá, dělá tak pro to, že je tato činnost ekonomicky rentabilní. Pokud je doporučením studie jíst více ovoce a zeleniny, je to samozřejmě chvályhodné, nicméně i v těchto produktech jsme dnes výrazně nesoběstační a tak stejně jako v případě vepřového budeme muset problém hledat jinde. Dost dobře si dokážu představit, že salát s avokádem a oříšky by se nelíbil jiné studii, která zemědělství napadne kvůli enormní spotřebě vody. Závěrem podobných studií a koneckonců závěrem onoho článku by tak mělo být v podstatě: nejezte nic, netopte si v zimě, nechlaďte se v létě a v podstatě vůbec neexistujte, protože tím ničíte planetu. I když souhlasím s tím, že snaha o udržitelnost je na místě už jen z důvodu dědictví, které předáme dalším generacím, stále vidím cestu spíše v rozvoji technologií (ať už je to GMO, precizní zemědělství, pračky vzduchu nebo něco, co ještě neznáme) než v lehnutí si do škarpy a čekání na konec.

Poslední střípek z mediální mosaiky tohoto týdne je příspěvek stream.cz, který hovoří o situaci v přidělování eurodotací v sousedním Slovensku. Tento týden to totiž byl přesně rok od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka, po které vyšlo najevo, že u našich sousedů pravděpodobně existovala v dotačním systému řada nesrovnalostí. Záměrně používám slovo „pravděpodobně“, protože, pokud je mi známo, vyšetřování stále probíhá a celý rozsah kriminální činnosti nebo podvodných aktivit není znám. Jak jsem uvedl výše, v dnešních médiích je i vzhledem k jazyku, který se v nich používá, často těžké oddělit domněnku ať už s vyšší či nižší pravděpodobností od stoprocentního faktu. Faktem zůstává, že Kuciak byl pravděpodobně zavražděn na politickou objednávku kvůli kauze, která s velkou pravděpodobností souvisela s dotačními podvody v zemědělství. Co je ale naprosto nepochopitelnou mediální zkratkou a oslím můstkem, který nemůžu pochopit, je tvrzení, že pokud docházelo k dotačním machinacím v sousedním Slovensku, musí tomu zákonitě být i v České republice. Nemusí. V podstatě existují dvě možnosti. Za prvé, jedná se o něčí názor. V tom případě by měl článek obsahovat sdělení „podle informovaného zdroje, případně nejmenovaného zdroje“. Za druhé, jedná se o skutečnost a v takovém případě by to měla prokazovat statistika posledních kol příjmu žádostí, případně jiná „tvrdá data“. Vzhledem k tomu, že podobné články důkazy ke svým tvrzením nenabízejí, popřípadě nabízejí jen nepodložené subjektivní názory, dochází k již zmíněné ztrátě důvěry v média. Zemědělství se přitom obětí podobných nesrovnalostí stává poměrně často, přičemž zemědělství skutečně není jedna firma nebo jeden člověk.  Zemědělství skutečně není kořenem všeho zla a nestojí za vším negativním a špatným ve společnosti. Vzhledem k mediálnímu pokrytí zemědělců si nicméně skutečně celá řada zemědělců myslí, že „je to kampaň“, i když se možná jedná "jen" o novinářskou nedůslednost a honbu za senzací.

Jan Doležal, tajemník AK ČR