Globální ekologická krize a konzervativní politika ochrany prostředí

Ekologičtí optimisté poukazují na positivní trendy kvality životního prostředí na mnoha místech na světě. Čistota ovzduší ve městech vyspělých států a vody v řekách se zlepšuje, v rozvojových zemích se podstatně víc dbá na hygienu včetně kvality pitné vody, ekologické uvědomění všude na světě roste, zejména podniky – včele s nadnárodními společnostmi – se úspěšně snaží o co ”nejzelenější” výrobky i výrobní metody. Výsledkem je globálně klesající podíl lidí trpících nesnesitelnými podmínkami prostředí, nemocemi, hladem. Průměrná očekávaná doba života se všude na světě (jen s nepatrnými výjimkami, například v Rusku) výrazně prodlužuje.

Pesimisté naopak soudí, že globální ekologická krize je reálnou hrozbou, která nejen že nebyla zažehnána, nýbrž se prohlubuje a dříve či později hrozí skutečnou katastrofou. Zdůrazňují, že vzorce spotřeby a výroby zůstávají všude na světě trvale neudržitelné, populace roste a ještě dlouho poroste a její materiální nároky výrazně stoupají. Doprava, spotřeba energie, produkce odpadů – to vše jsou hnací síly zátěže prostředí, které nevykazují žádný zlom ve své dosud rostoucí tendenci a ani předpovědi vývoje v příštích desetiletích neočekávají zlepšení dosavadních nepříznivých trendů. To vše nemůže vyústit jinak než prohlubováním současných změn mnoha parametrů životně důležitých globálních systémů , mezi něž především patří:

· růst obsahu oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v ovzduší, zejména v důsledku spalování fosilních paliv; jejich koncentrace je dnes o 30 % vyšší než v předindustriálním období. Změna klimatu, jež je důsledkem tohoto zvýšení, již probíhá; je spojena nejen s průměrným globálním oteplením, ale i lokálními vlnami veder a vysoušením celých regionů, s bouřemi, hurikány a povodněmi, s rychle stoupající hladinou oceánů. To vše dříve či později může způsobit celosvětový kolaps;

· nedostatek zdrojů sladké vody, který už dnes je limitou rozvoje řady regionů a stane se problémem obrovského rozsahu;

· rostoucí znečištění vod všech typů včetně oceánů, zasažených zejména eutrofizací. Tyto změny mají mimo jiné za následek velmi nepříjemné masové výskyty toxických řas (tzv. rudé nebo hnědé přílivy);

· změny biogeochemických cyklů významných biogenních prvků (například antropogenní podíl na globálním cyklu dusíku již vyrovnal podíl přirozený) a fyziologicky významných látek jako jsou těžké kovy, perzistentní organické látky, radioaktivní prvky. Jejich plíživě rostoucí koncentrace v různých složkách prostředí mohou představovat chemickou časovanou bombu namířenou proti lidskému zdraví a reprodukčním schopnostem v dlouhodobé perspektivě;

· změny využití území, zejména na rozšiřující se města, průmyslové a zemědělské plochy a nové silnice a jiná dopravní infrastruktura vedou ke ztrátě a fragmentaci přirozených a přírodě blízkých ploch, například ke zmenšování plochy lesů, zvláště v tropech.

· degradace zemědělské půdy, na které závisí tři čtvrtiny výživy lidstva, například erozí či zasolováním a snížení její průměrné výměry na obyvatele (0,43 ha/os. v roce 1961, 0,26 ha/os. dnes);

Tyto a mnohé další varující negativní trendy globálních systémů shodně potvrzují údaje všech relevantních mezinárodních institucí, ať už jde o organizace vládní jako je OSN, Světová banka, OECD nebo nevládní, mezi něž patří WWF, Světový ústav zdrojů (WRI), Worldwatch Institute. V poslední době můžeme vycházet i z autoritativních zpráv Evropské unie (např. ”Environment in the European Union at the turn of the century”, Evropská agentura životního prostředí, Kodaň, 1999), které přinášejí v zásadě špatné zprávy nejen z globálního hlediska, ale i z perspektivy evropské. To je skutečně znepokojivé, uvážíme-li kolik úsilí a prostředků věnovala Evropa na zlepšení kvality prostředí v posledních třiceti létech. Zmíněná zpráva kodaňské Agentury konstatuje, že příznivý současný stav nebo jeho výraznější zlepšení v budoucnu není jisté ani u jednoho z parametrů prostředí. ”Jistý pozitivní vývoj, ale nedostatečný” konstatuje zpráva pro stratosférický ozón, přeshraniční znečištění ovzduší, vodní zdroje a městské prostředí. U všech ostatních parametrů pak je předpokládáno buď zhoršení nebo zcela nejistý vývoj. Mezi ně patří změna klimatu, rozptylování nebezpečných látek, degradace půdy, tuhé odpady, přírodní katastrofy a průmyslové havárie, geneticky modifikované organismy, biologická rozmanitost, lidské zdraví, pobřežní a mořské oblasti.

Ekologicky nepříznivým trendům je rozhodně třeba čelit. Jednotlivé státy i světové společenství budují proto systém ochrany prostředí v nejširším slova smyslu s cílem chránit:

· lidské zdraví, ohrožené ovzduším, vodou a potravinami kontaminovanými škodlivinami biologického i chemického původu (například sloučeniny těžkých kovů, polycyklické aromatické uhlovodíky, dioxiny a jiné toxické látky), nadbytkem ultrafialového záření ze Slunce, ionizujícím zářením z umělých, ale i přirozených zdrojů (např. radon), hlukem a vibracemi;

· širokou škálu přírodních zdrojů, na kterých je závislá ekonomická činnost. O neobnovitelné zdroje nejsou žádné větší obavy ani do budoucna (i když se počítá s poklesem těžby ropy v důsledku postupného vyčerpání zásob v horizontu několika desetiletí), avšak obnovitelné zdroje jsou předmětem starosti;

· ekologické služby a podmínky, na které je civilizace optimálně adaptována. Sem patří služby poskytované klimatickým systémem, hydrologickým cyklem a souborem biogeochemických procesů, zneškodňujících rostoucí množství tuhých, kapalných i plynných odpadů, jež civilizace produkuje. Právě schopnost absorbovat odpadní produkty průmyslového metabolismu se obecně považuje za kriticky ohroženou a již vážně narušenou ekologickou službu;

· živou přírodu a její diverzitu, a to nejen pro nesčetné služby a statky, jež lidem poskytuje. Lidé uznávají stále zřetelněji také samostatnou, na člověku nezávislou hodnotu přírody. Preambule globální Úmluvy o biologické rozmanitosti, podepsané v r. 1992 v Riu de Janeiro, začíná slovy: ”Smluvní strany, vědomy si samostatné vnitřní hodnoty (intrinsic value) biologické rozmanitosti …”.

Jednoznačná potřeba ochrany prostředí a její obecné cíle jsou tedy v zásadě jasné a shoda panuje o tom, jakým způsobem, jakými nástroji je třeba a je možno účinnou ochranu provádět. Od konference v Riu de Janeiro se vychází ze zásad udržitelného rozvoje, současný program Evropské unie na ochranu prostředí má například titul: "”Směrem k udržitelnosti"” Klíčový se považuje princip integrace ekologických zřetelů do hospodářské a jiné činnosti. Tento princip je v Evropě legálně zakotven: Článek 6 Amsterodamské smlouvy o Evropském společenství (platné od 1.5.1999) říká: ”Požadavky ochrany životního prostředí musí být integrovány při vymezení a naplňování (definition and implementation) politiky a veškerých aktivit Společenství, tak jak jsou uvedeny v článku 3 smlouvy zvláště se zřetelem na uskutečňování (promoting) udržitelného rozvoje.” (Článek 3 vyjmenovává v bodech a, - s, veškeré činnosti, kterými se má Evropská unie zabývat od cel přes zemědělskou politiku a konkurenceschopnost až po spolupráci se zeměmi mimo Unii.)

Mezi hlavní nástroje ochrany patří na mezinárodní úrovni úmluvy a jiné prvky mezinárodního práva a příslušné instituce, na úrovni států právně zakotvený a institucionálně zabezpečený systém ochrany (obvykle s klíčovou úlohou ministerstva životního prostředí), zákony stanovující administrativní nebo ekonomická opatření, systém informací, vzdělávání a osvěty.

Pokud však opustíme obecnou rovinu, na níž panuje shoda, a začneme diskutovat o konkrétních kvantifikovaných cílech a metodách, projeví se rozdíly v základních přístupech, v postojích, které pak ovlivňují stanovení priorit a konkrétní kroky. Rozlišili jsme tři základní typy přístupů: individualistický, technokraticko-etatický a konzervativní. Představitele jednotlivých tří kategorií postojů najdeme nejčastěji v jedné ze tří společenských skupin: individualisté jsou obvykle členy nebo podporovateli nevládních organizací, technokraté vstupují do služeb vlády a vládních institucí, konzervativce najdeme mezi lidmi ze soukromého sektoru, z průmyslu, z nezávislých odborných institucí. (Nemusíme snad ani poznamenávat, že tato spojení neplatí jednoznačně – jde jen o jistou orientaci.)

Individualistické postoje Do kategorie individualistických postojů řadíme ekologický aktivismus, biocentricky orientovaná stanoviska blízká hlubinné ekologii, nekompromisní postoje radikálních ekologických organizací , někdy orientovaných až anarchisticky. Zastánci těchto postojů příliš nedůvěřují institucím, zdůrazňují spíše individuální postoje a akce. Ve svých požadavcích na cíle ochrany prostředí jsou individualisté přívrženci krajních řešení preferujících zájmy zejména živé – ale i neživé – přírody před různými typy ”rozvoje”. (Výrazná jsou nekompromisní stanoviska vůči těžbě nerostných surovin nebo rozvoji dálnic.)

Stoupenci těchto názorů zdůrazňují princip předběžné opatrnosti, obvykle poukazují na bezprostředně hrozící nebo již pokračující globální ekologickou krizi, jejíž katastrofální následky se již místně projevují a nebezpečí celosvětového kolapsu je blízké a naléhavé. Jsou obvykle spíše pesimisticky naladěni a soudí, že lidstvu příliš naděje nezbývá, pokud jej ze smrtelně nebezpečné letargie včas neprobudí nějaká vážná, doufejme však, že nikoliv fatální ”katastrofa středního doletu” (I. Dejmal).

Technokratická řešení založená například na změně technologií, ekoefektivitě a podobně nejsou obvykle odmítána, avšak jsou považována spíše za méně důležitá až irelevantní. Klíčovým prvkem potřebné (i když zároveň málo pravděpodobné) nápravy je zásadní změna chování lidí jako jednotlivců a lidstva jako celku, opuštění konsumerismu, uvědomělá skromnost a ekologicky usměrněný životní styl. Demokracie, tak jak ji představují režimy vyspělých západních států, není v současné podobě vhodným základem pro účinné řešení ekologického problému, protože společnost není řízena na základě rozhodování a vůle občanů, ale ovládána různými mocenskými skupinami, jako jsou například ekonomicky silné nadnárodní společnosti. Proto se doporučuje nahradit tuto ”pseudodemokracii” spíše individuálně zodpovědným ”ekologickým imperativem”. Cílem představitelů tohoto směru však není, jak jim kritikové mnohdy podsouvají, uchopit ve společnosti moc a zavést jakýsi ekologický fašismus či leninismus. Ekologický imperativ nemá být klíčem k organizování společnosti, ale k řešení konkrétních situací, kde demokratická řešení udánlivě selhávají.

Názory zastánců individualistických postojů jsou mnohdy krajní a radikální a nikdo nepředpokládá, že se stanou společenským ”hlavním proudem”. Je však třeba vidět, že v průběhu posledních desetiletí se mnohé dříve extrémní názory ekologických aktivistů součástí hlavního proudu staly. To pak vede k tomu, že jsou formulovány názory ještě radikálnější a extrémnější.

Jak dokazují velmi reprezentativní průzkumy veřejného mínění, ekologické organizace, v jejichž řadách nejvíc představitelů těchto názorů nacházíme, mají ve společnosti značný respekt. Mimořádnou důvěru mají jejich informace. Vědcům pracujícím pro nevládní organizace důvěřuje například ve Velké Británii 75 % lidí, zatímco odborníkům zaměstnávaných vládami nebo průmyslovými organizacemi jenom okolo 40 %. Pro representativní vzorek necelé stovky mezinárodních žurnalistů jsou daleko nejužitečnějším zdrojem informací ekologické organizace (70 %). (Zdrojem uvedených i níže citovaných údajů je britská firma MORI, viz www.mori.com.)

Upozorňování na ekologické problémy, ”bití na poplach” je společensky důležitou funkcí představitelů této skupiny postojů. Přitom není kriticky důležité, aby byl od počátku splněn požadavek plné odborné zaručenosti podávaných upozornění, což je ostatně v souladu s principem předběžné opatrnosti. To je věcí dalšího zkoumání a prověřování, které by však pravděpodobně nikdy nenastalo, kdyby nebylo původního upozornění.

Jiným snad ještě důležitějším přínosem tohoto typu postojů je burcování ze sebeuspokojení, z nezodpovědných a arogantních postojů a libování si ve vlastním blahobytu bez ohledu na druhé, přičemž těmi ”druhými” mohou být nejen vzdálené populace či příští generace, ale i ostatní živí tvorové na planetě Zemi. Mnozí představitelé této kategorie jsou skutečnou ”solí země”.

Technokraticko-etatistické přístupy Tyto názory jsou obvykle opřeny o zaručené informace o životním prostředí – jejich ověřování je věnována velká pozornost – avšak uznávají i oprávněnost principu předběžné opatrnosti. Důležitým aspektem je velmi zdůrazněná snaha předcházet rizikům, snaha po co nejvyšší úrovni bezpečnosti všech hospodářských a společenských aktivit, v této souvislosti jde o bezpečnost ekologickou.

Role odborníků je klíčová; rozhodování v oblasti životního prostředí se má dít především na odborném základě. Demokracie, účast veřejnosti na rozhodování je důležitá, avšak je nutno mít na paměti možnost manipulace veřejného mínění a následné neobjektivnosti veřejných postojů. Nezaujatý, zájem ”věci” reprezentující, objektivní názor odborníků je rozhodně spolehlivějším vodítkem. Tak zvaná občanská společnost je významným činitelem, je ovšem třeba zajistit její institucionalizaci – jinak může padnout do pasti anarchismu. Administrativní nástroje ochrany prostředí mají obecně přednost před ostatními, ekonomické, informační a jiné nástroje jsou více nebo méně vhodným doplňkem. Veškeré nástroje je nutno plně legitimizovat prostřednictvím zákonů a dbát na jejich důsledné naplňování systémem dobře fungujících institucí. Řešení na centrální úrovni jsou spolehlivější než decentralizované rozhodování, které může snadněji podlehnout vlivu místních ”nátlakových” skupin (tj. jakýchkoliv skupin vymykajících se základní centrální kontrole). Mezinárodní struktury (organizace, úmluvy, konference) jsou důležitou součástí systému účinné ochrany prostředí.

Kladem těchto přístupů bývá otevřenost vůči dlouhodobé perspektivě, schopnost reagovat na skutečné problémy a hledat účinná a odvážná řešení, která zpočátku nemusí mít plné porozumění a tím i podporu veřejnosti. Nebezpečím tohoto postoje je přílišné spoléhání na odborníky a jejich kolektivní anonymní rozhodování, a to i o věcech, kde mají legitimně rozhodovat jiné subjekty a činitele jako jsou trh, místní komunity, rodiny, spotřebitelé. Vyústěním může být tendence k sociálnímu inženýrství: ve ”svatém nadšení” pro co nejdokonalejší ekologicky bezpečné fungování společnosti lze sklouznout do snahy co nejúplněji ”proorganizovat” celou společnost včetně individuálních lidských životů. Typickým příkladem etatistického postoje je podpora jaderné energetiky jako ”ekologicky čistého” zdroje elektřiny, jehož důsledná kontrola ze strany státu zaručí jeho plnou bezpečnost. Za tohoto předpokladu představuje ideálně spolehlivý zdroj energie, klíčový činitel hospodářského rozvoje zabezpečovaného z centra.

Konzervativní postoje Konzervativní postoj je spojen s prosazováním co nejvolnějšího trhu, co nejmenšího přerozdělování, minimalizací úlohy státu a naopak poskytnutím co největšího prostoru pro rozhodnutí jednotlivců a jejich vlastní aktivity. Podle mínění mnoha se takové názory neslučují s účinnou politikou ochrany životního prostředí, o níž se naopak předpokládá, že je opřena o silné zásahy státu včetně rozsáhlé regulace, o dotace a daňové úlevy a všudypřítomnou centrálně založenou kontrolu. Taková představa je však povrchní a nepřesná; konzervativní postoj může pro účinnou ochranu prostředí poskytnout pevný základ.

Východiskem konzervativního konceptu je přesvědčení, že základní úlohu ve společnosti má občan a jeho svobodné rozhodování. Zasazuje se o co nejširší prostor pro lidskou volbu a předpokládá pozitivní iniciativu jednotlivců. Zároveň ovšem spoléhá na plnou odpovědnost lidí za veškeré jejich činy. Na to navazuje důležitá role přirozených nebo spontánních společenství, rodiny, obce, církví, občanských sdružení nejrůznějších druhů a celého soukromého sektoru. Teprve pak přichází stát a jeho instituce, případně instituce mezinárodní.

Lidé spolu s pokračujícím společenským rozvojem, rostoucí zabezpečeností a prosperitou postupně přijímají postmateriální hodnoty. Mezi nimi hraje klíčovou úlohu ohled na životní prostředí a ostatní postoje, na nichž je moderní environmentalismus založen. Vymezení úlohy státu naopak důsledně vychází především z principu subsidiarity, to znamená, že stát má dělat pouze to, co nemůže dělat nikdo jiný. (Stejný princip určuje úlohu mezinárodních institucí). Úloha státu je vymezena zákony a jinými právními normami, přijímanými demokratickým a transparentním způsobem. Neprůhledné rozhodování byrokratů, odborných komisí a jiných skupin je nepřijatelné.

Základem konzervativního postoje jsou ověřené znalosti, veřejností přijímané; princip předběžné opatrnosti je zásadou spíše pomocnou, s níž je nutno pracovat obezřetně, aby se nestala falešným důvodem k přehnaným iracionálním akcím. Poznání je především zaměřeno na jednoznačné vyjasnění důsledků veškerých činností, tak aby do nich mohly být ekologické zřetele integrovány od samého počátku.

Nejdůležitějším rysem, silnou stránkou, ale zároveň jistou slabinou je základní úloha, přisouzená jednotlivci a jeho svobodné volbě. Výsledky konzervativní politiky jsou tedy značně závislé na postojích a hodnotách uznávaných širokou veřejností, což může oslabovat aktivity založené na schopnosti vidět dostatečně dopředu a v širokých souvislostech – to obvykle veřejným postojům nebývá vlastní. To by ovšem mělo být kompenzováno vůdčí, vizionářskou rolí významných osobností, jejichž klíčovou roli konzervativci chápou a uznávají. Nicméně konzervativní politika může být poněkud ”ve vleku” krátkozrakého, snadno manipulovatelného veřejného mínění. Velkou naději však v tomto smyslu poskytují konzistentní data průzkumů veřejného mínění, prováděných v posledních letech v evropských i jiných zemích. Environmentálně orientované postoje se výrazně prosazují. Několik příkladů výsledků již citované britské firmy MORI zaměřené na veřejné vztahy:

· 48 % lidí ve Velké Británii je přesvědčeno, že je nutno změnit spotřebu a výrobní postupy, aby planeta Země unesla jejich ekologickou zátěž; 35 % je toho názoru, že současné postupy by rozhodně vedly k ekologickému kolapsu;

· průzkum provedený v 25 státech ukazuje, že většina lidí dává přednost ”ekologii” před ”ekonomikou” (Nový Zéland vede se 77 %, průměrné jsou Francie s 63 %, Japonsko 60 % a Chile 59 %, nejméně ekologické postoje byly zaznamenány v Polsku (32 %), v Nigérii (27 %) a na Ukrajině (jen 23 % občanů preferuje ekologii před ekonomií),

· 62 % lidí v Evropě tvrdí, že dobrovolně recyklují papír, sklo, plechovky, plastové lahve a jiné odpady a i jinak se chovají ”ekologicky”,

· 70 % lidí ve zkoumaných 25 zemích je ochotno vzdát se části svého příjmu, pokud budou přesvědčeni, že peníze se použijí na ochranu prostředí (nejméně 48 % v Německu, nejvíc 83 % v Dánsku, 84 % v Chile a v Turecku)

Uvedené tři kategorie postojů vedou k rozdílnému hodnocení důležitosti ekologicky významných skutečností, ke stanovení různých priorit, konkrétních kvantifikovaných cílů. Autor tohoto textu soudí, že nejplodnější a nejúčinnější je postoj konzervativní, který vychází ze střízlivého hodnocení, nepodléhá panice, ale vede k pevně stanoveným a důsledně dodržovaným postupům. Na jeho základě se lze vyhnout jak nebezpečí iracionálně založených a ve svých důsledcích velmi nákladných nebo potenciálně destruktivních akcí individualistů tak snaze po pevné centrální moci, která na základě zdánlivě objektivní analýzy vždy ”ví nejlíp”. Konzervativci vědí, že cíle i postupy ekologických opatření jsou závislé na individuálních rozhodnutích, na společenských postojích, že jsou determinována kulturně a hodnotově. Celkově řečeno, konzervativní postoj dáván dobrý základ pro účinnou ochranu životního prostředí, přírodních zdrojů a přírody.