Zákon o vypořádání majetkových podílů

O kolik jde peněz

Na první pohled představuje ministerstvem odhadovaná částka deseti miliard korun majetku, který by měla původní družstva nebo jejich nástupnické organizace oprávněným osobám vydat, jako zásadní zásah do ekonomiky dotčených zemědělských subjektů. Ve skutečnosti by se ale až na naprosté výjimky (které ale existují vždy a díky tomu lze bohužel zpochybnit jakýkoli princip čehokoli, na to máme v naší zemi patent) nestalo nic dramatického. V první řadě je otázkou, o jaký objem vydávaného majetku by šlo reálně. Osobně se přitom domnívám, že by uvedené částky 10 miliard korun nedosáhl, zejména proto, že nedůvěra občanů ČR ve spravedlnost, negativní zkušenosti s úřady a právníky a nevysoké právní povědomí většiny společnosti by fakticky vyústilo k menší aktivitě oprávněných osob dobrat se svých nároků, než jakou ministerstvo zemědělství odhaduje. Část nároků nebude možné také objektivně uspokojit, neboť k doložení nároků nebude kompletní potřebná dokumentace. A část nároků si již díky 17 let trvajícímu procesu vzali jejich majitelé s sebou do hrobu. To v praxi znamená, že hodnota požadovaného majetku může být mezi pěti až sedmi miliardami korun. Přestože lze v ČR v příštím roce očekávat redukci dotačních prostředků do zemědělství o čtyři až pět miliard, půjde i tak na podpory všeho typu včetně evropských peněz prakticky 40 miliard korun. Značnou část těchto prostředků díky tomu, že zabezpečují značnou část klasické zemědělské produkce, přitom čerpají a budou čerpat podniky, kterých se majetkové vyrovnání týká – tato suma se bude pohybovat kolem 30 miliard (Samozřejmě jde o schematická čísla, ilustrující zejména proporce možných příjmů a výdajů). Pokud přitom budeme počítat několikaleté, například pětileté splátkové kalendáře, činil by podíl ročně vydávaného majetku k hodnotě dotací několik procent (3 až 5). Ať si  kdo chce co chce říká, tohle by povinné osoby položit nemělo.

Svobodovy mlhy

Podstatná na vládou schváleném návrhu přitom je skutečnost, že naplněním tohoto zákona by byl proces majetkového vyrovnání z transformace družstev v ČR jednou provždy ukončen. To dává důležité předpoklady ke stabilizaci majetkových, nájemních i osobních vztahů na tuzemském venkově a především to znamená jeden z důležitých impulsů k rozvoji venkova. Jakékoli jiné řešení obdobné důsledky nepřináší, protože vždy bude představovat riziko soudních sporů a navíc zatížení státní kasy za situace, kdy je nutné snižovat deficit státního rozpočtu (mimo jiné kvůli budoucí účasti ČR v eurozóně). Míra zatížení státního rozpočtu se navíc může významně zvýšit prohranými žalobami na český stát, které zcela jistě část oprávněných osob podá a které zcela jistě vyhrají. Do té doby však, než budou moci využít evropských soudních institucí, konkrétně Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ovšem ještě zatíží příslušné kauzy tuzemské soudnictví a celý proces dokončení majetkového vyrovnání posunou při výkonnosti naší justice do nedohledna. ČR bude mít navíc na mezinárodní scéně ostudu, a veřejná ventilace neprávního stavu u nás může například odradit některé žádoucí investory.

V této souvislosti je tak obtížně vysvětlitelná role předsedy Legislativní rady vlády Cyrila Svobody, podle kterého představuje vládou přijatý návrh pro oprávněné osoby jen virtuální naději a který veřejně tvrdí, že evropské soudy nebudou tuzemské restituční kauzy zajímat a tudíž je nebudou řešit. To je ovšem hluboký omyl, varovný zejména v případě člověka, který má být na vládní úrovni strážcem spravedlnosti a ústavnosti přijímaných zákonů. Ještě pikantnější je to v případě Cyrila Svobody za situace, kdy jde o předního představitele křesťanské strany, která usiluje o majetkové vyrovnání v rovině církevního majetku. Tak či tak by bylo vhodné si uvědomit, že žaloby na český stát mohou být podány dokonce bez toho, aby bylo přímým podkladem pro ně nevydání majetku. Stačí totiž poukázat na délku soudních sporů a žádat za to kompenzace. Stejně tak je možné snadno prokázat, že ČR nedodržuje vlastní zákony, podle nichž je od roku 2006 možná žádat o kompenzace za nemajetkovou újmu, což se také děje, jenže příslušné ministerstvo spravedlnosti jednak nereaguje v zákonných lhůtách a kromě toho majetkovou újmu prakticky nepřiznává. Dalším důvodem podání žaloby je odkaz na verdikt Ústavního soudu ČR z roku 1999 týkající se nepromlčitelnosti práva na majetek nebo verdikty Nejvyššího státního zastupitelství (i z minulého volebního období), které převody majetku z původně povinných osob na nástupnické subjekty považuje za možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu minimálně v oblasti znevýhodňování skupin věřitelů. Jinými slovy, šéf legislativní rady nemá pravdu.

Retroaktivia

Na druhou stranu je fakt, že navrhovaný zákon pracuje s principem retroaktivity, což může zakládat rizika soudních sporů a žalob na český stát z druhé strany – ze strany povinných osob. Za „normálních okolností“ by přitom stát nepochybně prohrál i takové kauzy. Jenže v tomto případě je problém s legitimitou takzvané druhé fáze transformace zemědělských družstev. Jak již bylo řečeno, podle již několika verdiktů vysokých tuzemských právních autorit šlo o neprávní úkony, které jsou tedy logicky „neplatné od samého začátku“.  Pokud nicméně byly neprávním způsobem vzniklé společnosti legitimizovány uznáním například v rámci obchodního rejstříku, pak toto je skutečně chybou a odpovědností státu a stát by měl tuto chybu napravit. Mohl by nicméně odpovědnost za uvedené chyby přenést na konkrétní osoby, které se jich dopustily – například právní kanceláře a příslušné úředníky ve státní správě. Každopádně by rozuzlování odpovědnosti za činy při legitimizaci retroaktivity opět znamenalo soudní spory. Tady je ale otázkou, na kolik „kostlivců ve skříních“ by se takto přišlo. Lze tedy konstatovat, že odmítnutí jakéhokoli řešení nebo zpochybnění vládou schváleného návrhu pro nikoho žádným vítězstvím nebude – ani tím Pyrrhovým.

Elegantní řešení