Škodí obnovitelné zdroje přírodě?

Ve vědeckém časopise International Journal of Nuclear Governance č. 3 z letošního roku autor uvádí, že pokud by měla být uspokojována větší část světové poptávky po energii z obnovitelných zdrojů, přivodilo by to přírodě obrovské škody. Jeho provokativní stať vyvolala rozruch mimo jiné tím, že vědec za nejlepší alternativu pro světovou energetiku označil jadernou energii.
Expanze obnovitelných zdrojů, které využívají trvale působících sil přírody jako slunce, větru, vody a růstu biomasy, by podle Ausubela vedla ke „znásilňování přírody“, protože všechny tyto zdroje by při rozsáhlejší produkci vyžadovaly ohromné plochy přírodního území. Nároky obnovitelných zdrojů na prostor vyniknou zejména ve srovnání s tím, jak nepoměrně více energie dokáže na dané rozloze země vyrobit jaderná elektrárna. Ausubel označil obnovitelné zdroje za „paliva z butiku“ a „falešné modly“, zcela nevhodné pro moderní společnost.
„Vypadají atraktivně, když je jich málo. Jakmile je ale začneme produkovat ve velkém měřítku, důsledky budou strašné,“ uvedl.
Ausubel byl jeden z hlavních organizátorů první Světové konference o klimatu v roce 1979 a hlavní autor první velké souhrnné studie o skleníkovém efektu z roku 1983. Svůj článek sice označil za kacířství, dodal však, že jeho postoj sdílí „tichá většina“ vědců. „Myslím, že říkám, co mnozí mí kolegové vědí, ale říkat to je pro ně tabu,“ napsal.

Záleží na prostoru
Obnovitelné zdroje vlády v Evropě i jinde považují za přední nástroj k omezování emisí oxidu uhličitého a boji proti globálnímu oteplování. Proto jejich využívání stále více podporují penězi daňových poplatníků. Za tímto trendem nezaostává ani Česká republika. Ministerstvo průmyslu ČR například minulý týden podle agenturních zdrojů oznámilo, že zvýší prostředky programu Eko-Energie, který dotuje investice do obnovitelných zdrojů, do roku 2013 o dvě miliardy korun na šest miliard.
Ausubel v článku argumentuje srovnáním objemů energie, kterou každý zdroj dokáže produkovat v poměru na čtvereční metr použité plochy země, a vychází mu jasný závěr. „Z hlediska wattů na čtvereční metr má jaderná energie nad svými konkurenty astronomickou výhodu.“ Obnovitelné zdroje jdou naopak přímo proti historickému trendu zhušťování energetické produkce do co nejkoncentrovanějších zdrojů, napsal.
Ausubel poměřuje jednotlivé technologie náročností na prostor a úsporami z rozsahu, a tato kritéria nemluví ve prospěch obnovitelných zdrojů. Každé zvýšení produkce obnovitelné energie totiž vyžaduje více půdy, a to dokonce ve zhoršujícím se poměru, protože území nejvhodnější pro energii z větru, slunce, vody i biomasy bývají využita nejdříve; na řadu pak přicházejí méně vhodné plochy, jejichž velikost se musí na jednotku výkonu zvětšovat. Zcela „hrůzostrašná“ je z hlediska zachování volné přírody podle Ausubela biomasa. Na to, co vyrobí na malém prostoru jediný jaderný reaktor, by v ideálním případě padla biomasa pěstovaná na nejméně 2500 čtverečních kilometrech prvotřídní zemědělské půdy. „Zvýšené využívání paliva z biomasy v jakékoli formě je zločin,“ píše Ausubel. „Každý automobil by potřeboval pastviště jeden až dva hektary,“ dodává. Přitom EU požaduje, aby do roku 2020 se biopaliva podílela na spotřebě pohonných hmot deseti procenty.
O něco efektivnější než biomasa je vodní energie. Ausubel spočítal, že zaplavení celé kanadské provincie Ontario s jejími 900 tisíci čtverečními kilometry, tedy více než jedenáctinásobkem rozlohy České republiky, přehradou s hrází vysokou 60 metrů by pokrylo kapacitu pouhých 80 procent produkce kanadských jaderných elektráren, tedy 11 tisíc megawattů. Kilometr čtvereční zaplavené půdy by tak dodával elektřinu jen 12 Kanaďanům. Větrná energie je sice třikrát až desetkrát územně efektivnější než biomasa, k výkonu 1000 MW kapacity jednoho reaktoru jaderné elektrárny Temelín by však bylo zapotřebí větrníky osadit plných 770 kilometrů čtverečních. Pokud by vítr měl uspokojit celou