Trendy v evropské legislativě z hlediska volného pohybu zboží

Volný pohyb zboží je jedním z hlavních pilířů EU. Jeden z prvních sporných případů ohledně volného pohybu zboží, který řešil Evropský soudní dvůr (ESD), se týkal speciálního cla při dovozu perníku firmou Grand Duchy (Luxembursko) v r. 1962. ESD toto clo kvalifikoval jako ekvivalent obvyklého cla (podle čl. 25 Smlouvy), tedy jako překážku volného pohybu zboží.
V případě Dassonville v r. 1974, kde šlo o to, že byl kriminalizován belgický obchodník, který získal dodávku skotské whisky prostřednictvím francouzského obchodníka, aniž měl britský certifikát pravosti požadovaný Belgií, rozhodl ESD ve prospěch obchodníka, že takový požadavek je ekvivalentní kvantitativním restrikcím (podle čl. 28 Smlouvy) a je tedy neoprávněný.
I. Průběh integrace potravinové legislativy v EU
a) Od pozitivní k negativní integraci pomocí principu volného pohybu zboží
Od začátku 60. let usilovala EU o „pozitivní integraci“ ve smyslu úplné harmonizace existujících národních předpisů.
Tato snaha byla pozastavena v polovině 80. let. Do té doby byly vytvořeny předpisy pro některé produkty (skupiny produktů, komodity), které existují dodnes (např. pro džemy nebo čokoládové výrobky), a jen několik horizontálních předpisů určených pro všechny potraviny (např. pro označování, aditiva). Neuskutečnění komplexní harmonizace mělo důvod i v tom, že v té době bylo nutné jednomyslné rozhodnutí Rady (v důsledku čl. 100 Smlouvy).
V 80. letech se začal využívat spíše princip “negativní integrace“ (tzn. národní předpisy nelze zahrnout do legislativy EU). To bylo spuštěno rozhodnutím ESD v r. 1979 v případu „Cassis de Dijon“, kde se soud musel vypořádat s německým zákonem o vinných destilátech („Branntweinmonopolgesetz“), podle kterého vinné destiláty mohou obsahovat nejméně 25 % alkoholu. V důsledku toho by nemohl být francouzský rybízový likér obsahující méně než 20 % alkoholu prodáván v Německu. Německý předpis byl v tomto případu vyhodnocen jako překážka volného vnitřního trhu (odpovídající kvantitativnímu omezení podle čl. 28 Smlouvy), přestože byl aplikován bez rozdílu pro domácí i dovážené výrobky, tzn. nebyl diskriminační.
V důsledku příliš široce pojaté definice, obchodníci s potravinami často spoléhali na princip volného pohybu zboží, kterým se snažili překonat nevýhodné národní ekonomické požadavky, ačkoli v řadě případů nešlo o překážky volného trhu. ESD v r. 1993 případem „Keck“ (francouzská legislativa zakazovala praktikovat opětovný prodej se slevou „Resale at Loss“= “revente a perte“) připomněl, že některá národní ustanovení neznamenají překážku volného trhu, pokud nejsou diskriminační. V dotyčném případě šlo o opětovný prodej zboží v supermarketu za ceny nižší než je aktuální nákupní cena. Podle soudního rozhodnutí přístup k takovému opatření se musí odlišit od přístupu k opatření týkajícímu se zboží samotného.
b) Uznávání národních ochranných klausulí
Na základě čl. 30 Smlouvy existují pro členské státy určité možnosti národního omezení týkajícího se prodeje potravin. Jsou uvedeny důvody opravňující členské státy přijímat v jednotlivých případech opatření, která jsou jinak obecně zakázaná. Nejvýznamnější je důvod ochrany zdraví a života spotřebitelů. Primárně jsou ochranná opatření stanovena jednotlivými členskými státy, avšak úkolem ESD je omezit jejich nadměrné používání (tzn. nadměrné využívání důvodů opravňujících uplatnění ochranných opatření), a sice za využití principu proporcionality.
Vedle opravňujících důvodů podle čl. 30 Smlouvy existují ještě i nepsaná pravidla. ESD v souladu s rozhodnutím v případu Cassis de Dijon zachovává pravidlo, že v případě neexistence společných pravidel týkajících se výroby a marketingu, musí být akceptovány jen takové překážky trhu, které jsou uznány za nezbytné s ohledem na plnění závazných požadavků Společenství.
Za nezbytnou je zásadně považována ochrana spotřebitele proti falšování a uvádění v zákazníka v omyl. Avšak často j