Česká drůbež je zárukou jakosti

Česká drůbež je zárukou jakosti Skoro by se chtělo říci, že je zcela zbytečné tvrdit to, co již naši spotřebitelé dobře vědí. Je vhodné poukázat na to, že nejen, že v mezinárodní konkurenci české drůbeží maso a drůbeží produkty obstojí, ale, že jsou opravdu zdravotně nezávadné. To mohou zajisté potvrdit i orgány státního veterinárního dozoru. Tradiční dobrá úroveň chovu hospodářských zvířat, a tudíž i drůbeže v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, není tedy pro naše spotřebitele nic nového. Ale tuto skutečnost konstatovaly dosud všechny mise kontrolních orgánů Evropské unie, konkrétně z DG SANCO (Generální ředitelství Zdraví a ochrana spotřebitele) se sídlem v Dublinu. Státní veterinární správa ČR již při různých příležitostech mnohokrát potvrdila, že všechny potraviny živočišného původu, které jsou uváděny do tržní sítě, a to se samozřejmě týká i drůbežího masa, prošly veterinární kontrolou. Lze potvrdit, že chovy drůbeže jsou pod veterinární kontrolou a na drůbežích jatkách funguje stálý státní veterinární dozor. Takže je možné zodpovědně říci, že se do tržní sítě nemůže dostat nic, co by nesplňovalo podmínky zdravotní nezávadnosti. Je dobře, že naši spotřebitelé drůbeží maso preferují pro jeho výživové a zdravotní aspekty a také kvůli rychlé kuchyňské úpravě. U nás k poklesu spotřeby drůbežího masa nedošlo, avšak část domácí produkce je nahrazována levnými dovozy. Nicméně všechny členské země EU upřednostňují především vlastní produkci. Proč by tomu mělo být v České republice jinak? Je dobře, že kvalitní zboží, nejen že se chválí samo, ale je ho možné i speciálně označit, například podle podmínek schválených Ministerstvem zemědělství ČR, například značkou KLASA. Pro ucelenou představu na vývoj drůbežářského průmyslu a na způsoby zpracování drůbežího masa u nás lze uvést následující fakta. Při pohledu na drůbežářský průmysl obecně lze říci, že jde opravdu o moderní potravinářské odvětví. Ještě po první světové válce se drůbež opracovávala minimálně, šlo v podstatě jen o její usmrcení a většinou se prodávala na tržištích. Teprve v letech padesátých se začalo rozvíjet zpracování všech druhů drůbeže a postupně se budovaly jednoduché drůbeží porážky a zpracovny s velkým podílem ruční práce. Během dalšího období se stavěly další porážky, v nichž už byl provoz částečně nebo plně automatizován a ruční práce začalo ubývat. K zásadní modernizaci drůbežářského průmyslu došlo během 90. let a už tehdy disponovala necelá desítka českých podniků schválením pro vývoz drůbeže do zemí Evropské unie, vyváželo se hlavně do Německa a Rakouska. Díky splněným evropským standardům se od nás už tehdy vyváželo kolem 20 tisíc tun drůbežího masa ročně. V celé České republice se výhradně využívá chlazení vzduchem v chladicích tunelech, v nichž se musí maso ve všech částech zchladit na 4 °C. Kuřata se chladí až 90 minut, kachny, husy a zejména krůty i několik hodin. V případě, že by drůbež byla chlazena vodou, musela být podle předpisů platných do 31.12.2006 následně zamrazena. Spotřebitel by měl vědět, že od 1.1.2006 s platností nových předpisů EU je možno drůbež chlazenou ve vodě uvádět do oběhu jako čerstvou. Je to však významný krok zpět, který představuje určitá hygienická rizika a snížení kvality díky vyššímu obsahu vody v takto chlazeném drůbežím masa. Některé země však systémy chlazení ve vodě mají do dnes a to znamená, že do České republiky se může dovážet takto upravené drůbeží maso. Jedná se zejména o drůbež dováženou z Polska, ale i z jiných zemí. Takové maso má však kratší údržnost, kontaminace mikroorganizmy při chlazení ve společné vodní lázni je velmi pravděpodobná a přispívá k rychlejšímu znehodnocení masa. Chlazení vodou se používá kromě států Evropské unie i v některých dalších zemích, které k nám tyto výrobky dovážejí. Jedná se především o Brazílii. V těchto zemích nejsou povinně uplatňovány přísné hygienické a technologické požadavky při zpracování drůbeže. Dochází dokonce ke zkrmování masokostní moučky vyrobené z uhynu